Taky to znáte? Když vám dojde zelená energie?
Když se prostě necítíte na to, zvednout každý kousek plastu, který uvidíte ležet támhle v trávě?
Nebo když potřebujete hodně dlouhou sprchu po těžkém dni a je vám prostě jedno, kolik vody vypipláte?
Nebo když je toho na vás moc?
Víte, někdy mám tendenci brát věci až moc vážně. A někdy mám velkou tendenci se z nich i zcvoknout. Obzvlášť pokud se jedná o věci, které mají pro mě velký význam nebo jsou nějakým způsobem důležité. A v tomto případě se tou důležitou věcí stala ekologie a celkově pomoc světu.
Vůbec to nemyslím tak, že bych snad můj nový zelený život viděla jako přítěž nebo něco strašného, jenom mám pocit, že někdy si toho na sebe vezmu až moc a beru to až moc vážně. Jasně. Stav, ve kterém je dnešní svět je docela vážný, ale je fakt nutné to brát až tak moc vážně?
Toť otázka.
Nejsem dokonalá. A asi nikdy nebudu.
Pokaždé si pokládám otázku: musím se vždycky, když sáhnu po něčem v plastu, cítit jako ten nejhorší člověk na světě? Nebo, co když nezvednu každý kousek nepořádku, který uvidím? Dělá to ze mě neekologistu? Nebo někoho, kdo se nestará o blaho planety?
